Moje seznámení s Nordic Running

Dostala jsem od manžela krásný vánoční dárek – relaxační víkend v Mariánských lázních. První delší čas bez našich 4 dětí, a hned mě napadlo, že se konečně vyspím bez 2-3 nočních návštěvníků. A taky jsem se těšila na kávičku, dobré jídlo, pití, lenošení a…

Manžel ale měl představu jinou. Opakoval mi, že by chtěl u toho i sportovat, že si spolu zaběháme. Vzal si hole na běhání a vymyslel, že by mi mohla půjčit svoje moje kolegyně Lída.  Přišlo mi to i docela romantický, že si spolu vyběhneme jako zamlada i když jsem o 13 kilo těžší a neslouží mi kolena. Popravdě řečeno, nejen kolena. Vlastně se celkově cítím dost špatně a staře. Po té čtyříctce si tělo dělá, co chce a ne co chci já.

Přijeli jsme téměř za tmy. „Pospíchej, ať to ještě stihneme…“ dvojsmyslně na mě mrknul můj muž. Má myšlenka na odpolední kávu nebo ještě lepší variantu prázdného pokoje byla hned zapuzena. „Zaběháme si alespoň chvilku, nemusí to být hned celá hodina.“

Tak jsem se převlékla a říkám: „Ty hole si tedy neberu, když jdeme jen na chvíli…“ Vyběhli jsme do tmy cestičkou mezi domy.  Čerstvý poprašek sněhu se postaral o romantiku, ale také o okamžitě promočené boty.  A pak to začalo.

Cestičkou vběhl manžel rovnou na pole. Přes poprašek to nebylo poznat, ale podle toho, jak jsem se bořila, bylo pole snad již zorané. Manžel ladně skákal přede mnou jak zajíček – noha a ruka s hůlkou v krásném lehkém synchronizovaném pohybu vpřed.  A za ním já - těžká unavená žena, která vidí, jak jí vše již nejspíš uteklo. Depresi vystřídal můj smích. Připadalo mi to neuvěřitelný. Místo mých představ tady honím po poli svého šviháka a je jasné, že ho již nedohoním.  Supěla jsem jak mašina a snažila se nezkazit výlet hned na začátku. „Půjč mi ty hole, říkám mu.“ Alespoň si chvilku odpočinu.

Běžela jsem s hůlkami a snažila se o synchronicitu nohy i ruky. Hned jsem si připadala ladnější. A běh byl také o něco snazší, vůbec jsem se nepropadala. Odpichování mi pomáhalo odlehčit i kolena. Při lyžování se cítím s hůlkami taky jistěji, běží mi hlavou. Najednou vidím, jak na okraji pole běží kůň. Je tma a vidíme jen siluetu. Tak tohle je fakt romantika. Doběhneme na okraj pole a otočíme to směrem zpět. Najednou vidím i hvězdy. Uvědomuji si, jak je to dlouho, co jsem neviděla hvězdné nebe, které není ozářené městem pod ním. A taky je pravda, že s malými dětmi se málokdy dostanu ven za tmy. Jsem moc ráda, že právě teď tady jsem.

Kolem nás je ticho, mráz, sníh a my běžíme polem do tepla. Najednou si připadám svobodná a lehká jako ta Popelka, která ujíždí princovi na koni po zasněženém poli. Zastavím a říkám manželovi: „Vezmi si ty hole, měla jsem si je vzít taky. Je to fakt super.“ Manžel je docela šťastný.

Druhý den po dlouhé snídani vyrážíme na velký výlet s hůlkami již oba. Chvíli běžíme, chvíli jdeme, ale je to nádhera. Brodíme se lesem, dokonce přeskakujeme potok a jedině ty od sněhu promočené boty nás štvou. Nevím ani jak, ale nakonec máme za sebou 18 kilometrů a ani mě nic nebolí.  Chci na manželovi, aby mě vyfotil a poslal holkám do práce.  Tohle musím vidět. Mám chuť se podělit o tu radost, o překonání sama sebe.

Autorka článku: Martina Boledovičová

 

 

Moje seznámení s Nordic Running

Fotogalerie

Všechny fotografie a texty podléhají autorskému právu. K možnému využití kontaktujte, prosím, redakci.

Smart Press na Instagramu

Facebook Instagram Napište nám Kontaktní informace Jak k nám