březen 2020 – Když se žena uvězní

Je to právě týden, co mi děti nadšeně volaly ze školy, že jim začínají prázdniny. Chápala jsem jejich nadšení. Říkala jsem si, dva týdny volna, ty vole, to bude bomba. Žádný vstávání, žádný svačiny, žádný kroužky, žádnej stres. Tohle pro mě znamenal virus ještě před pár dny.

Dál jsem neviděla.
Dál jsem nekoukala.

První dny byly fajn. S mužem jsme ráno pili kafe ve stejnym klidu jako o víkendu. Na silnicích se netvořily zácpy, nikdo se nikam nehrnul, netroubil, skoro jsem měla pocit, že místo do práce jedeme na výlet. Děti dopoledne doma zvládaly v pohodě, vracela jsem se na oběd, pak jsme se spolu učili to, co samy nezvládly.

Než se zavřely firmy i obchody.
Než muži nařídila jeho firma home office.
Než jsme zavřeli náš obchod.
Než na mě dolehla realita v celé své kráse.

Učení najednou jakoby nabobtnalo víc než tapiokový pudink. Můj cyklus se dostal do fáze jsem nemožná vytvořit si režim, neschopná vysvětlit dělení dvojciferným číslem, nedostatečná udržet si vnitřní klid, přestože pozdravy slunci už cvičím třikrát denně.

V době, kdy VŠICHNI ostatní (z mého facebookového pohledu) chodí na procházky, věnují se svým koníčkům, budují vysoké záhonky, pečou cupcaky, nakupují starým lidem a šijí národu roušky, nemám přečtenou jedinou stránku z knih, které jsem si první den po uzavření škol optimisticky naskládala na noční stolek. Nemám ani umytá okna. Nemám obarvený vlasy a asi ani oholený nohy.

Občas mám strach.
Občas chci panáka na povzbuzení. Jsem ráda, že muž tu vodku na výrobu dezinfekce nekoupil.
Občas pláču.

Ta nejistota dnů budoucích dokáže svléknout na kost. Texty písní najednou mají jiný rozměr. Dojímám se nad nasazením lékařů, sester, hasičů i policie. Nad tím, že si pošta nic neúčtuje za poslání roušek, že vietnamští prodavači nabízejí kávu zdarma, nad pomocí sousedů, nad obrovskou solidaritou. Nad tím, že svítí slunce a naše zahrada nás obejme pokaždý, kdy domácí vězení opustíme. Nad láskou svojí mámy, která mi denně volá a říká slova, na která dřív nebyl prostor.

Přátelé, držme se a držme si!

Děkuju.

Za všechno, co se děje. Přestože někdy mi to dává zabrat.

Zuzana Miškufová, autorka knihy Protože láska, majitelka obchodu Kohoutek ve dvoře

březen 2020  – Když se žena uvězní

Související autor

Facebook Instagram Napište nám Kontaktní informace Jak k nám